Konečně po letech přemlouvání jsem někoho ukecala, aby se mnou navštívil věčné město, které bylo mým snem už několik let.

Protože jsem si výlet vymyslela já, tak jsem ho taky naplánovala. Od doby, kdy padlo rozhodnutí, že se pojede a padl konkrétní termín, prakticky veškerý svůj volný čas jsem trávila na Tripadvisor a hledala nejlepší restaurace (a hlavně ice cream shoppy), aby mi to nejlepší, co se dá v Římě ochutnat, neuteklo.

Po několika komplikacích a nepříjemné zkušenosti s letenkami od Vueling jsme nakonec odletěly s Wizz Air. Jelikož jsme tam stejně byly jenom tři noci, tak jsme se hecly a letěly pouze s "příručákem". S příručákem dávám do uvozovek, protože jak asi většina z vás ví, tak u Wizz Air jako bezplatné zavazadlo je v podstatě batoh, a to ne moc velký.

Takže po výzvě sbalit se do batohu, kterou jsem naštěstí zvládla (díky Leni :-)), jsme šťastně přistály v Římě.

Vítalo nás sluníčko a asi 20 stupňů.

Ještě před odjezdem jsem se rozhodly, že využijeme tzv. Roma Pass, protože se nám to vyplatilo. Určitě doporučuji ho využít i v dalších městech, kde jej nabízí. Chce si to však dopředu naplánovat a spočítat, jestli se vyplatí.

My jsme tam byly tři dny a plánovaly jsme využívat městskou dopravu, navštívit Andělský hrad, Kolosseum, Forum Romanum a Vatikánská muzea. Na všechno tohle, kromě Vatikánských muzeí, Pass platil a při porovnání ceny za samostatně koupené jízdenky a vstupy to vycházelo zhruba stejně. Ale vyhrála pohodlnost toho, že máte jednu kartičku a třeba u Andělského hradu jsme nečekaly ani minuty na vstup.

Pověstnou italskou povahu jsme poznaly hned na začátku. Po předchozí domluvě jsme psaly našemu ubytovateli, že jsme již na místě a čekáme před bytem, načež nám odepsal, že máme napsat jeho kolegyni Flavii. Tak tedy píšeme Flavii, která nám odepíše, že na nás dole bude čekat Marta, která nás ubytuje.

Tak tedy čekáme, 5 minut, 10 minut. Lidi chodí dovnitř, ven. Znáte to, když na někoho čekáte a každého, kdo jde kolem si prohlížíte a čekáte jestli jde za námi. Ne? No vypadaly jsme asi, že chceme někoho okrást. Po 10 minutách mi to nedá a píšu Flavii, kde přesně "downstairs" myslí. Jestli Marta čeká před barákem, protože tam nikdo není. Načež mi lámanou angličtinou odepíše, že budeme dělat check-in "from 10 minut down the house". Načež já panikařím, že jsme se špatně pochopily a klíče máme vyzvednout někde jinde. U kolegyň se ujišťuji, že opravdu nejsem na hlavu (a až tak blbá v angličtině) a ty smsky se dají pochopit různě (nebo taky vůbec :-)). Konečně, po cca 20 minutách čekání, vyleze ze dveří mladá holka a rozhlíží se kolem. Tak se jí zeptám, jestli není Marta a ona překvapeně, že ano. Načež nám oznámí, že čekali jenom jednu, a že si zabouchla klíče a musí zavolat Flavii (její matka mimochodem), aby jí přinesla klíče.

Po tomto prohlášení se modlíme, ať Flavii není někde na druhé straně Říma, naštěstí dorazí asi za 2 minuty a my jste konečně vpuštěny. Byt je přesně jako na fotkách, jednoduše zařízený, čistý. Ale Marta pořád, že čekali jednu a jsme tři, tak říkáme, že to je blbost, že jsme psaly, že
budeme dokonce čtyři! Když to pořád dokola zmiňuje, tak se jí ptám, jestli je to nějaký problém, nějaký příplatek nebo něco, načež ona, že nic, že to ne, ale že nachystala málo ručníků. Takže ve finále šlo o to, že musela na byt poslat hospodyni, aby vyndala více ručníků.

Fotka, který mi vždy připomene, jak jsme ve světle některých události malí a bezvýznamní.

Pak nás dostala vyjádřením "how you would like to pay?". Zkoprněla jsem, že jako co platit, všechno je zaplaceno, už alespoň měsíc, pak nám začne vysvětlovat, že je to městská daň, oddechnu si.
Potom, co skončí všechny formality a my zůstáváme na bytě samy, jsou už 3 odpoledne a my na cestě už od půl 7 ráno, kdy jsme vyjížděli z Brna.

A protože situace byla vážná, nebylo čas na hrdinství, (asi mě neznáte, když mám hlad, to neexistuje nic jiného, než jídlo a jsem s tím občas určitě otravná) zapadly jsme hned do kavárničky/bistra vedle našeho ubytování. Říkáme si, tak aspoň budeme mít pravý italský zážitek, což se nám potvrdí při dotazech, co obsahující jednotlivé bagety, kdy pán začne první slovo anglicky a zbytek vychrlí v italštině, takže vlastně vybíráte podle vzhledu. Jedna z kolegyň, která je vegetariánka, se bojí, co v těch všech sendvičích je, že si objednává zvlášť, že chce něco, kde je sýr. Načež dostane to, co si objednala - sendvič, kde je sýr, jenom sýr. Nic jiného, ani zelenina, poučené pro příště, že tady člověk dostane přesně, co si řekne. Naštěstí moje lasagne jsou výborné a po první italské kávě můžeme vyrazit objevovat.

Jako první jsme chtěly vidět jednu z klasik, španělské schody, ale to bychom nebyly mi, abychom nevyšly z metra opačnou stranou a neocitly se v parku vily Borghese, odkud jsme se snažily vymotat dobrou půl hodinu, ale povedlo se!
Španělské schody byly přesně takové jako jsem si je představovala, velké a plné lidí, tak jsme si hodily obligatorní selfie, naplánovaly další zastávku a vyrazily.



Další kroky vedly za první italskou zmrzlinou a musím teda říct, že ji fakt umí. Posilněny cukrem jsme se vydaly čelit davům u fontány di Trevi. Bude to znít jako klišé, ale je opravdu nádherná a určitě doporučuji vidět ji v denní i noční dobu, nikdy vás to neomrzí. Jako správní turisté jsme si při její noční návštěvě poslední večer hodily mincí přes pravé rameno, abychom se do Říma znovu vrátily.

Fontána di Trevi

Nedaleko di Trevi jsme odškrtly další položku ze seznamu - Patnheon, kde jsme se šikovně schovaly před deštěm, bohužel stejný nápad měli i ostatní z blízkého okolí. Než přestalo pršet, mohly jsme si chrám v klidu prohlédnout a poté zamířily vyřízené na byt.

Pantheon

Naše první večeře v Římě byla gastronomickým zážitkem, a to píšu sarkastickým tónem :-D, navštívily jsme místní supermarket a ukořistily víno, malé croassanty a jogurt. Na víc jsme za ten den neměly sílu a pro navození nálady si pustily film Andělé a démoni a odpadly do sladkého spánku.
Druhý den jsme měly v plánu Colosseum, protože jsem nechtěla mít v jeden Colesseum a Vatikánská muzea. Jak si myslíte, že to dopadlo? No samozřejmě, blbě. Vypravily jsme se pozdě a před Colossem byla strašná fronta, tak jsem to vzdaly, že holt zkusíme štěstí v pondělí. A vyrazily za "náhradním programem".

Ale ještě předtím jsme se posilnily ve vyhlídnutém Café,café (https://goo.gl/3Nl9lM), kde jsem se projevila jako blondýna, když jsme si objednaly "caffè freddo", protože jsem byla přesvědčená, že je to něco jako latéčko. No tak to jsem byla vedle jak ta jedle! Byla to studená, černá káva, bez mléka. No naštěstí bylo venku vedro. U jídla jsem vsadila na klasiku - rajčatová omáčka, cannelloni a rukola. Mňamka. Úžasné, romantické, to tam musím být hlavně večer.

Oběd v Café café

Na jako první památku jsme narazily na tzv. "wedding cake" aka (Monumento Nazionale a Vittorio Emanuele II) nádherná budova a ještě lepší výhled z ní. Určitě doporučuji, stojí za návštěvu.

Výhled z památníku

Poté jsme se pěšky vydaly směrem k Andělskému hradu, papežské pevnosti, a cestou prozkoumávaly zákoutí Říma. Po cestě jsme narazily na kočičí útulek zřízený v ruinách, kde si můžete některou z koček i adoptovat.





Dalším, tentokrát gastronomickým, cílem byla cukrárna Giolitti (http://www.giolitti.it/), údajně místo s nejlepší s zmrzlinou v Římě. Což můžeme potvrdit. Je však potřeba se připravit na frontu, ale jde to docela rychle. My neodolaly a daly si rovnou medium porci - tři příchutě. Dokonce si ještě navrch zmrzliny můžete dát domácí šlehačku.

V rámci návštěvy Říma rozhodně nesmí chybět návštěva některé z fontán, tu nejslavnější di Trevi jsme stihly již první večer, jenže jako fanoušek Dana Browna jsem si nemohla nechat ujít návštěvu Fontány čtyř řek na Piazza Navona. Stejně jako u předchozí fontány doporučuji návštěvu za dne i v noci.




Z Piazza Navona už naše kroky rychle mířily k Andělskému hradu, abychom ho stihly ještě před zavíračkou pořádně prozkoumat. Pokud jste v Římě poprvé určitě to stojí za návštěvu, jediné co nám trochu vadilo byla orientace, dalo se tam snadno ztratit.

Zlatého bludišťáka tomu, kdo najde schody vedoucí dolů z vršku hradu. Viděla jsem pořád jenom lidi vycházet nahoru a nikoho scházet. Na schodech byla jednosměrka. Až asi po 10 minutách koukám, kam ta paní mizí, vždyť to vypadá, že skáče dolů. Mají tak důmyslně skryté schody, že splývají se zdí.

Most k Andělskému hradu

Po celém dni chození jsem už byly unavené a hlavně hladové, tak jsem se rozhodly vyzkoušet některou z restaurací v centru a konečně ochutnat pravou italskou pizzu. Volba padla na restauraci Saltimbocca (https://goo.gl/RvaeNH). Rozhodně můžeme všemi deseti restauraci doporučit. Milá obsluha, dobré house wine, výborná pizza. Ještě jsme se nechaly zlákat k vyzkoušení dezertu Panna Cotta, nic co jsem kdy měla u nás se tomuhle samozřejmě nemohlo rovnat. Pochutnal si i můj telefon, který mi spadl přímo doprostřed malinové omáčky, klasika.
Po zaplacení nás čekalo překvapení v podobně panáka nějaké pálenky. Skvělé završení druhé dne.






Třetí den jsme měli na 9 ráno rezervované lístky do Vatikánských muzeí (rezervace zde: https://biglietteriamusei.vatican.va/musei/tickets/do). Jestli nějaké lístky kupovat dopředu, tak rozhodně ty do Vatikánu. A čím dříve, tím lépe, prodej je vždy v 3měsíčních intervalech. Nevím, jestli tam byl ještě dřívější čas, než v 9, ale čím dříve ve dne, tím lépe. Takhle ráno tam bylo prázdno, člověk měl čas v klidu si vše projít a užít si to. Bohužel jsme se kvůli mě musely vracet ze Sixtinské kaple zpátky na začátek. Bylo to už asi kolem 12, a to začaly proudit davy skupinových prohlídek. V momentě bylo všude plno a už nám to bylo nepříjemné.









Jelikož se nám nechtělo obejít Vatikán a stát samostatnou frontu na Svatopetrskou baziliku, rozhodly jsem se využit triku/rady a zkusit se procpat s davem přímou cestou z kaple do baziliky. Údajně to prý dovolují pouze skupinám s placeným průvodcem. Nám se po minimálně 20 minutách mačkání se v davu, tváří se že patříme k jedné skupině povedlo.

Vzhledem ke zdržení, které jsme nabraly prodíráním se davy, nám v harmonogramu zbylo málo času na prozkoumání baziliky. Když jsme do ní přišly, bylo v ní strašně moc lidí, a tak jsme, stejně hladové, vyrazily na dezert. Ano - na dezert, nepřepsala jsem se. Měla jsem totiž vyhlídnutý jeden vyhlášený podnik s tiramisu s sebou v papírové krabičce, který byl kousek od baziliky.

Jde o cukrárnu Pompi (goo.gl/OEVmbM),málem jsme ji sice nenašly, chtěly jsme to vzdát dva vchody před ní, ale všechno nakonec dobře dopadlo a spokojeně jsme odcházely s naší krabičkou. A musím říct, že to bylo výborné! Sice jsem tiramisu měla teprve podruhé v životě (a to první bylo tak hnusný, že jsem prohlásila, že žádná už nechci). Nevybraly jsme si klasickou příchuť, ale pistáciovou, protože už od dětství miluju pistáciovou deli (a kdo vlastně ne že? :-D).

Oli pózuje s dezertem

Po dezertu jsme konečně zamířily směr oběd. Pro ten jsme si vybraly bistro, které očividně milují místní, jelikož jsme tam byly jediní neitalové. Bylo to nedaleko Španělských schodů a podle mě nedoceněný poklad, jestli do Říma ještě někdy pojedu, tak si zajdu na nějaký ten jejich sandwich. Tentokrát jsem totiž vsadila na klasiku a dala si penne s rajčatovou omáčkou. Bohužel si nepamatuji jméno podniku, ale bylo to někde u baziliky di Sant´Andrea delle Fratte, pravděpodobně na ulici Via di Sant'Andrea delle Fratte.





Po rychlém obědě již směr Colosseum, kam jsme se konečně, po cca půl hoďce čekání, dostaly. Musím říct, že stavba je opravdu obrovská, velkolepá, impozantní (a spousta další superlativů). Toulaly jsme se kolem dokola asi dvě hodiny a udělaly spoustu selfíček a zasněně si zkoušely představit, jak to asi vypadalo, když tam kdysi byly tribuny plné lidí.

Panorama z Colossea

V rámci vstupenky do Colossea je i vstup do Forum Romanum, které rozhodně doporučuji nevynechat a vyhradit si na něj alespoň dvě hoďky. My měly času méně, tak jsme to alespoň rychle prošly a vylezly na "vyhlídku", odkud všechno krásně vidíte.

Výhled na Forum Romanum

Poté, co nás vyhnaly z Fóra, protože už zavíraly, vydaly jsme se na naši poslední večeři v Římě, kterou jsem chtěla oslavit pizzou. Tentokrát jsme neměly přesně vybranou restauraci, tak jsme se nechaly zlákat z ulice. A to byla chyba. Byla to restaurace Hostaria De' Pastini Pizzeria (goo.gl/iI0TnL).

Pizza byla dobrá, o tom žádná, ale jinak děs. Obsluha nepříjemná, sotva jsme dojedly, už ke stolu přišel cizí chlap, nebyl to nikdo z personálu, co nás obsluhovat, a že náš stůj potřebuje pro někoho jiného, tak ať odejdeme. Chápu, že jim přišla velká skupina a my se svou pizzou a vodou nebyly asi nejprofitovější zákazníci, ale dá se to říct i slušně. Další překvapení nás čekalo při placení, kdy si naúčtovali couvert ve výši skoro 5! Euro. Zaúčtovaly nás jako tři, i když jsme jedly jenom dvě a ta třetí přišla jenom na chvíli než jsme dojedly a nic si neobjednávaly.

Poučení pro příště, nenechat se lákat z ulice.

Po večeři jsme zamířily už celé uťapkané domů, protože druhý den před 11. už nám jel shuttle na letiště.

Celkově byl výlet, alespoň pro mě, splněným snem a určitě bych se jednou do Říma ráda vrátila a prozkoumala, to co jsem tentokrát nestihla.






Pokud máte rádi vlogy, níže můžete shlédnout ten můj z věčného města. Určitě však přepněte na nejvyšší kvalitu (ozubené kolečko), aby se na to aspoň jakžtakž dalo koukat.